Každá profese má svá úskalí. My v Technických službách se ovšem nacházíme v trochu specifické situaci – naše práce je neustále pod drobnohledem několika tisíc párů očí. A věřte, nudit se opravdu nestíháme.
Nepotřebujeme si stěžovat, ale některé momenty posledních měsíců zkrátka stojí za zaznamenání. Třeba věčné dilema zvané sečení trávy. Dvě třetiny telefonátů, které dostáváme, se týkají přerostlé trávy, kterou je nutné okamžitě posekat. Ta poslední třetina nám naopak s patřičným důrazem vytýká, že sečeme moc často. Občas i osobně, občas s poetickým dotazem: „A co broučci? Mají si kde hrát?“ Mají. V Kyjově máme několik ploch s režimem šetrného sečení právě kvůli hmyzu a biologické rozmanitosti.
Naši pracovníci na sekačkách by mohli vydat vlastní sbírku historek. Například kolega, který na sídlišti schytal kýbl s vodou – od občana, jenž se po noční směně nemohl vyspat. Bylo půl jedné odpoledne. Jiný kolega zase dostal spršku – tentokrát pivem. A stížnosti na to, že kvůli sečení nemohou děti po obědě usnout, bereme už skoro jako kulisu letních měsíců.
Hluk sekaček se stal i nechtěnou překážkou v konverzaci dvou letitých dam, které našeho pracovníka požádaly, zda by mohl jet sekat jinam, protože při tom neslyší, co si povídají.
Občas se objevíme i na sociálních sítích – většinou neplánovaně. Stačí, aby pracovník projel sekaný úsek „nanečisto“ aby si úsek vizuálně prohlídl a vznikl v trávě nečekaně kreativní obrazec. Celá tato „kauza“ byla vlastně k smíchu. Až do doby, kdy bylo zcela vážně požadováno, abychom pracovníka potrestali.
Z trochu jiného soudku je „nekonečný příběh laviček“ v Kollárově ulici. Dáme je pryč – ozvou se lidé, že si nemají kam sednout. Vrátíme je zpátky – a přijde stížnost, že se tam schází „závadové osoby“. Takže lavičky zmizí. A pak je opět vrátíme… a jsme zpátky na začátku. Jak v kruhu.
Do kanceláře nám byl jednou přinesen i živý důkaz. Potkan. Prý abychom uvěřili, že se ve městě skutečně vyskytují – a že jsou velcí. Byl. Proto pravidelně provádíme celoplošnou deratizaci, i když víme, že v boji s těmito šedivými vetřelci hrajeme dlouhou a nerovnou hru. Pomohlo by mimo jiné i to, kdybychom všichni vyhazovali odpad tam, kam patří – ne kolem popelnic nebo do křoví.
Jsme si vědomi, že ne vždy je vše dokonalé. I nám občas něco ujede, něco přehlédneme, někdy prostě všechno nejde podle plánu. Ale snažíme se. Denně. A s humorem, protože bez něj by to nešlo.
Tak, než příště zvednete telefon, napíšete příspěvek na „kyjovskou drbnu“ nebo někomu z našich pracovníků osobně vyčiníte, zkuste se na chvíli zastavit. Možná si pak vzpomenete, že za těmi oranžovými vestami jsou lidé, kteří tu práci dělají s nasazením – a často i s úsměvem, i když jim zrovna někdo nadává.
Každý podnět od veřejnosti vítáme – nejlépe mailem a ideálně s fotografií místa, kterého se týká. Pomůže nám to dělat naši práci lépe. A o to nám přece všem jde.
______
Berme to s nadhledem – je to fejeton, ne zápis ze schůze. Názory v textu nemusí být totožné s oficiálním postojem Technických služeb Kyjov a fotka je tu jen pro ozdobu.
Nela Jagošová
